První kompletní nahrávka Hábova díla pro „obvyklý“ klavír. Hába překvapivě bez mikrointervalů. Hába se do dějin hudby 20. století zapsal jako experimentátor. Studoval ve Vídni a Berlíně u Franze Schrekera, zabýval se tónovými principy mimoevropské hudby a vypracoval vlastní teorii mikrointervalové hudby. Tohle jeho nadšení však způsobilo zúžené vnímání jeho tvůrčího odkazu pouze na experimentální složku, ačkoli víc než polovinu jeho díla tvoří skladby v běžném půltónovém systému. Dle vlastních slov usiloval „nalézt cestu z tradičního školení k umělecky samostatnému tvoření se silně alterovanou harmonií a melodií, tedy přes Bacha, Schumanna a Regera dospět k osobnímu výrazu“. Této mety dosáhl v Sonátě op. 3, za kterou se mu od Schrekera dostalo velkého ocenění, zatímco Vítězslav Novák ji „s blahosklonným humorem označil jako ‚sonátu pro tři ruce‘“. Dvě groteskní skladby roku 1922 premiéroval v Berlíně Erwin Schulhoff a vedle skladeb Satieho, Caselly či Stravinského podle kritiky „působily Hábovy skladby mnohem autentičtěji než leccos z jeho okolí“. Po Toccatě quasi una fantasia (1931) se naposledy Hába ke klavíru vrátil až po 40 letech v závěru života v Šesti náladách. Klavírista Miroslav Beinhauer se již během studia (Vídeň, Gent) zaměřil na hudbu 20.–21. století. S Hábou se seznámil prostřednictvím skladeb pro šestinotónové harmonium (je jediným hráčem na tento Hábův nástroj) a následně nastudoval také jeho kompletní dílo pro „běžný“ klavír. Dílo neznámé a pozoru hodné. Alois Hába (1893–1973) – kompletní klavírní dílo: Sonáta es moll (1914), Tři fugy (1918), Variace na kánon Roberta Schumanna op. 1b (1918), Dva kusy op. 2 (1918), Sonáta op. 3 (1919), Šest skladeb op. 6 (1920), Dvě groteskní skladby (1920/1921), Romance, Valčík (1921), Čtyři moderní tance op. 39 (1926), Shimmy – Fox (1926), Toccata quasi una fantasia op. 38 (1931), Šest nálad op. 102 (1971)